Dvoukolový systém
Dvoukolový volební systém je metoda, při které se o vítězi voleb rozhoduje potenciálně ve dvou hlasováních. První kolo určí pořadí kandidátů, a pokud žádný nezíská požadovanou většinu (typicky nadpoloviční), koná se druhé kolo. Do něj postupuje buď jen dva nejúspěšnější kandidáti (tzv. uzavřené druhé kolo), nebo všichni, kteří překročili stanovený práh (např. 12,5 % ve Francii – tzv. otevřené druhé kolo). Tento systém se používá především v prezidentských volbách (Francie, Česká republika, Polsko), ale i v parlamentních (Francie). Hlavním cílem je zajistit, aby vítěz měl širší podporu než pouhou pluralitu a aby voliči dostali druhou šanci po vyjasnění situace. Mezi koly dochází často k vyjednávání, odvolávání kandidátů ve prospěch jiných a k přeskupování voličské podpory. Nevýhodou je vyšší finanční a organizační náročnost a často nižší volební účast ve druhém kole.
Otázky:
1. Jaké jsou hlavní varianty dvoukolového systému a v čem se liší?
Hlavní varianty dvoukolového systému jsou uzavřený dvoukolový systém (do druhého kola postupují pouze dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola, používá se např. v prezidentských volbách v ČR, Polsku, Francii) a otevřený dvoukolový systém (do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří v prvním kole získali stanovené minimum hlasů, např. 12,5% ve francouzských parlamentních volbách). Liší se také požadavkem na vítězství v prvním kole – někde stačí prostá většina s minimálním rozdílem (např. Mongolsko), jinde je potřeba nadpoloviční většina (většina zemí) a někde navíc i minimální volební účast (např. Litva, Srbsko). Systémy se liší i lhůtou mezi koly (od jednoho týdne do několika týdnů), což ovlivňuje možnosti vyjednávání a mobilizace voličů. U uzavřeného systému dochází k větší koncentraci hlasů a jasnější volbě „menšího zla“, u otevřeného systému je možná větší taktizace a uchování specifických politických proudů.
2. Jaké strategie používají politické strany a voliči v dvoukolovém systému?
V prvním kole strany typicky nasazují vlastní kandidáty a snaží se maximalizovat svůj zisk, aby měly lepší vyjednávací pozici pro druhé kolo. Voliči často volí upřímně podle svých preferencí. Mezi koly dochází k vyjednávání stran, jejichž kandidáti nepostoupili, s postupujícími kandidáty o podpoře výměnou za programové ústupky nebo místa ve vládě. Kandidáti se někdy vzdávají ve prospěch ideologicky blízkého silnějšího kandidáta (tzv. desistment). Ve druhém kole již strany často vytvářejí široké koalice proti nežádoucímu kandidátovi (např. „republikánský front“ proti krajní pravici ve Francii). Voliči někdy volí strategicky kandidáta, který není jejich první volbou, ale má šanci porazit nejméně přijatelného kandidáta (hlasování proti někomu spíše než pro někoho). V regionech, kde má strana malou šanci uspět, může již v prvním kole podpořit spřátelenou stranu výměnou za podporu v jiných regionech (tzv. aparentement).
3. Jaké jsou důsledky dvoukolového systému pro politickou kulturu a reprezentativnost?
Dvoukolový systém podporuje vytváření širších koalic a konsenzuální politickou kulturu, protože i malé strany mají hodnotu jako koaliční partneři pro druhé kolo. Dává voličům více informací a možností strategického hlasování, což může vést k sofistikovanější politické kultuře. Systém umožňuje vyjádřit jak upřímnou preferenci (v prvním kole), tak strategickou volbu (ve druhém kole). Zvyšuje legitimitu zvolených kandidátů, kteří musí získat širší podporu než pouhou pluralitu. Na druhé straně může vést k větší fragmentaci stranického systému (tzv. „multipolarizaci“), protože malé strany mají šanci přežít jako partneři pro druhé kolo. Může také posílit geografickou fragmentaci politiky, kdy strany dominují v určitých regionech a vytvářejí lokální dohody. V zemích s etnicky či nábožensky rozdělenou společností může vést k přechodu od etnického k programovému hlasování v druhém kole, což může snižovat konflikty. Nevýhodou je vyšší finanční náročnost a riziko nižší účasti ve druhém kole, což může snižovat reprezentativnost výsledku.