Autor: admin

Zahraniční, především západní zboží – oblečení, elektronika, kosmetika, alkohol, cigarety a další nedostatkové zboží, které nebylo běžně dostupné v normálních obchodech

Tuzexovými poukázkami, tzv. bony, které byly kryté devizami a oficiálně směnitelné pouze za valuty nebo odběrní poukazy ze zahraničí

V roce 1957 jako nástupce Darexu – sítě prodejen dárkového exportu založeného v roce 1949

Bony bylo možné oficiálně získat výměnou za valuty nebo ze zahraničních darů. Vznikl však také černý trh, kde se bony prodávaly za několikanásobek jejich oficiální hodnoty v československých korunách

Především ze západních zemí (NSR, Francie, Velká Británie), ale také z Japonska a dalších nesocialistických států. Část zboží pocházela i z domácí výroby určené na export

Nelegálně směňovali valuty a bony za československé koruny, vytvářeli černý trh s tuzexovými poukázkami. Stali se symbolem šedé ekonomiky a neoficiálního podnikání

Sloužil k získávání valut pro stát, částečnému uspokojování poptávky po západním zboží a jako ventil sociálního napětí. Zároveň byl zdrojem devizových příjmů pro státní rozpočet

Vytvářel sociální nerovnosti, narušoval oficiální rovnostářskou ideologii, přispíval k rozvoji šedé ekonomiky a korupce. Stal se symbolem společenské prestiže a životního úspěchu

Potřeboval získávat valuty, chtěl kontrolovat trh se západním zbožím, snažil se uspokojit poptávku části obyvatelstva po západním zboží a vytvářet iluzi dostupnosti západní životní úrovně. Systém také pomáhal udržovat sociální smír

Označení pro odpůrce komunistického režimu, kteří veřejně vyjadřovali svůj nesouhlas s politikou normalizace a aktivně vystupovali proti režimu

Charta 77, která vznikla v roce 1977 jako občanská iniciativa požadující dodržování lidských práv

V období normalizace (1969-1989), především v 70. a 80. letech

Bývalé reformní komunisty z roku 1968, nekomunistické intelektuály, umělce, křesťanské aktivisty, undergroundové umělce, nezávislé socialisty a obhájce lidských práv

Vydávání samizdatu, organizování bytových seminářů, psaní protestních prohlášení, kontakty se zahraničím, dokumentování porušování lidských práv, podpora pronásledovaných osob

Sledováním StB, výslechy, domovními prohlídkami, ztrátou zaměstnání, zákazem publikování, vězněním, nucením k emigraci a mediálními kampaněmi

V krátkodobé perspektivě měl omezený vliv na běžný život společnosti, ale dlouhodobě udržoval alternativu k oficiální ideologii, vytvářel paralelní kulturu a připravil budoucí elity. Významně přispěl k mezinárodní izolaci režimu

Kvůli izolaci od většinové společnosti, elitářskému charakteru, účinné represi ze strany režimu, a také proto, že většina společnosti preferovala soukromý život před aktivním odporem

Zásadně – disidenti se stali novými politickými elitami, jejich morální autorita legitimizovala změny po roce 1989. Zároveň jejich omezená zkušenost s praktickou politikou a ekonomikou ovlivnila způsob transformace

V roce 1970, oficiálně schváleno na zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970

Jako období „kontrarevoluce“, pokus o zvrat socialistického zřízení připravovaný pravicovými a antisocialistickými silami

Jako oficiální výklad událostí Pražského jara a jako kritérium pro posuzování „politické spolehlivosti“ občanů během normalizace

Jako výsledek dlouhodobého působení „pravicových sil“ v KSČ, selhání stranického vedení, vlivu „imperialistických center“ a nedostatečné bdělosti vůči „antisocialistickým silám“

Dubčeka a reformní komunisty označilo za „pravicové oportunisty“, kteří zradili socialismus. Naopak vyzdvihlo „zdravé síly“ ve straně a oceňovalo ty, kdo žádali „bratrskou pomoc“ SSSR

Až do roku 1989 představovalo jediný oficiálně přípustný výklad událostí roku 1968. Jeho odmítnutí mohlo vést k persekuci

Vedlo k vytvoření dvojí historické paměti – oficiální verze a skutečných vzpomínek lidí. Přispělo k deformaci historického vědomí a cynickému vztahu k oficiální ideologii

Potřeboval legitimizovat srpnovou intervenci, normalizační politiku a personální čistky. Dokument měl také sloužit jako nástroj disciplinace společnosti a prevence dalších reformních pokusů

Přispělo k morální devastaci společnosti, protože nutilo lidi veřejně přijímat výklad, který odporoval jejich zkušenosti. Vytvářelo atmosféru strachu a přetvářky, podporovalo konformitu a rezignaci na veřejnou angažovanost

V Moskvě, v budově ÚV KSSS, během jednání československé a sovětské delegace

26. srpna 1968, po několikadenním jednání československých představitelů se sovětským vedením

František Kriegel jako jediný z československé delegace odmítl dokument podepsat

Anulování XIV. sjezdu KSČ, obnovení kontroly nad médii, zákaz „protisocialistických“ organizací, souhlas s dočasným pobytem sovětských vojsk, personální změny ve vedení a závazek k „normalizaci“ poměrů

Pod nátlakem, v podmínkách faktické internace československé delegace v Moskvě, za přítomnosti sovětských vojsk v Československu a hrozby další eskalace násilí

Jako „kompromisní řešení“ krize, které umožní postupný odchod vojsk. Plné znění nebylo zveřejněno, veřejnost se dozvěděla jen vybrané informace

Formálně nebyl mezinárodní smlouvou, ale fakticky se stal základním dokumentem normalizace. Jeho „plnění“ bylo pod přímým dohledem Moskvy a stalo se měřítkem loajality

Zásadně – stal se „jízdním řádem“ normalizace, legitimizoval pobyt sovětských vojsk, poskytl právní rámec pro odstranění reformistů a návrat k předreformnímu kurzu

Kombinace faktorů: snaha zabránit krveprolití, realistické zhodnocení mezinárodní situace, osobní zodpovědnost za osud země, tlak sovětského vedení a absence reálných alternativ. Také víra, že podpisem zachrání alespoň část reforem

V roce 1968, především v jeho první polovině do srpnové intervence

„Socialismus s lidskou tváří“ nebo také „Pražské jaro“

Alexander Dubček jako první tajemník KSČ a další reformní komunisté (Josef Smrkovský, Oldřich Černík, František Kriegel)

Demokratizace politického systému, ekonomická reforma podle Šikova modelu, větší svoboda projevu a tisku, federalizace státu, rehabilitace obětí 50. let a modernizace socialismu při zachování vedoucí úlohy KSČ

S velkým nadšením a podporou – vznikala různá občanská hnutí, obnovovaly se spolky, rozvíjela se svobodná diskuse. Společnost se výrazně aktivizovala a podporovala reformní vedení

Kvůli intervenci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, odporu konzervativních sil v KSČ, obavám Sovětského svazu z možné ztráty kontroly nad Československem a překročení hranic přijatelných pro ostatní socialistické země

Reformy narážely na vnitřní rozpor mezi snahou o demokratizaci a zachováním vedoucí úlohy KSČ. Systém byl reformovatelný jen do určité míry, kterou určovala geopolitická realita a základní principy komunistického režimu

Vedl k rozkolu v mezinárodním komunistickém hnutí, kdy řada západních komunistických stran odsoudila sovětskou intervenci. Vznikl „eurokomunismus“ jako alternativa k sovětskému modelu. Dlouhodobě podkopal legitimitu sovětského vedení komunistického hnutí

Díky kombinaci faktorů: silné demokratické tradici, vyspělé průmyslové společnosti, zkušenostem s pluralitní demokracií, relativně liberální kulturní tradici a specifické situaci uvnitř KSČ (generační výměna, potřeba vyrovnání se s 50. lety)

V roce 1960, konkrétně 11. července

Z Československé republiky na Československou socialistickou republiku (ČSSR)

Formálně až do zániku československého státu v roce 1992, přestože byla významně upravena federalizací v roce 1968

Jako socialistický stát s vedoucí úlohou KSČ, založený na spojenectví dělníků, rolníků a inteligence. Výslovně zakotvila princip demokratického centralismu a marxismu-leninismu

Oficiální deklarace, že v Československu byly vytvořeny socialistické výrobní vztahy, odstraněno soukromé vlastnictví výrobních prostředků a dokončena základní přestavba společnosti podle socialistických principů

Změnila státní znak – přidala pěticípou hvězdu nad lvem a novou podobu slovenského znaku. Upravila také státní vlajku a zdůraznila socialistický charakter státních symbolů

Měla právně potvrdit dokončení základní fáze budování socialismu, posílit vazby na SSSR a ostatní socialistické země, a vytvořit ústavní základ pro další etapu vývoje k komunismu. Byla také manifestací síly a sebevědomí režimu

Utvrdila autoritativní charakter režimu, omezila prostor pro reformy, posílila centralizaci moci. Paradoxně však její rigidní pojetí socialismu přispělo k potřebě reforem v 60. letech

Velmi málo – deklarované „vítězství socialismu“ neodpovídalo skutečným společenským poměrům, přetrvávajícím problémům ani náladám obyvatelstva. Byla spíše ideologickým dokumentem než reálným ústavním základem fungování státu

Od října 1948, kdy byl přijat zákon č. 247/1948 Sb. o táborech nucené práce

Pro „třídní nepřátele“ – bývalé podnikatele, živnostníky, sedláky, příslušníky inteligence a další osoby považované režimem za nepřátelské

Tříčlenné komise při krajských národních výborech, které rozhodovaly bez soudního procesu, pouze na základě administrativního rozhodnutí

Hlavní vlna fungování byla v letech 1948-1954, některé existovaly až do roku 1956. Později byly transformovány na jiné typy nápravných zařízení

Především v oblastech těžkého průmyslu a těžby (Ostravsko, Kladno, Jáchymov), v zemědělských oblastech a při velkých stavbách socialismu

Velmi tvrdé – dlouhá pracovní doba, špatné ubytování a stravování, nedostatečná zdravotní péče, fyzicky náročná práce, často v nebezpečných podmínkách (doly, uranové doly)

Sloužily jako nástroj zastrašování společnosti, likvidace skutečných i potenciálních odpůrců režimu, zdroj levné pracovní síly a prostředek „převýchovy“ třídních nepřátel. Byly součástí širšího systému represe

Přispěly k atmosféře strachu a nejistoty, narušily sociální vazby, pomohly zlomit odpor proti kolektivizaci a znárodnění. Jejich existence ovlivnila několik generací a přispěla k deformaci právního vědomí společnosti

Od nacistických táborů se lišily absencí rasové ideologie a nižší úmrtností, od sovětských gulagů menším rozsahem a kratší dobou existence. Specifikem bylo využití administrativního rozhodování místo soudů a zaměření na „třídní nepřátele“

V roce 1949 po přijetí zákona o JZD jako součást procesu kolektivizace zemědělství

Vytvoření kolektivního zemědělství podle sovětského vzoru a likvidace soukromého zemědělského hospodaření

Existovaly čtyři typy podle míry společného hospodaření – od nejnižšího (I.), kde se společně prováděly jen některé práce, až po nejvyšší (IV.), kde bylo veškeré hospodaření společné

Kombinací ekonomického a politického nátlaku – zvyšováním povinných dodávek, daňovým zatížením soukromníků, zastrašováním, propagandou proti „kulakům“ a často i přímým násilím

Od malých družstev v jednotlivých obcích přes jejich slučování v 60. letech až po velké zemědělské celky v 70. a 80. letech. Postupně se také zvyšovala jejich mechanizace a specializace

Staly se základní jednotkou zemědělské výroby, postupně modernizovaly zemědělství, ale za cenu vysokých státních dotací a často nízké efektivity. Zajišťovaly potravinovou soběstačnost státu

Zásadně – zničila tradiční selský stav, změnila způsob práce a života na venkově, narušila vztah k půdě a majetku, proměnila sociální vztahy. Zemědělci se stali zaměstnanci a venkov ztratil svou tradiční podobu

Kombinací několika faktorů: systematického tlaku státu, generační výměny na venkově, postupné modernizace (mechanizace) a sociálních výhod (pravidelná pracovní doba, dovolené, důchody), které JZD nabízela

Jejich efektivita byla problematická – vyžadovala vysoké státní dotace, trpěla nízkou produktivitou práce a plýtváním zdroji. Na druhou stranu umožnila mechanizaci a modernizaci zemědělství. V 70. a 80. letech se jejich efektivita zvýšila, ale stále závisela na státní podpoře

V roce 1948, konkrétně 9. května, proto byla také označována jako „Ústava 9. května“

Po Klementu Gottwaldovi, který byl v době jejího přijetí předsedou vlády a později se stal prezidentem republiky

Vedoucí úlohu KSČ a princip lidové demokracie jako formy vlády dělnické třídy

Zaváděla socialistické prvky (plánované hospodářství, znárodnění), omezovala pluralitní demokracii, posilovala výkonnou moc a oslabovala dělbu moci. Formálně však zachovávala demokratické instituce

Formálně zaručovala široké spektrum občanských práv včetně práva na práci, vzdělání, zdravotní péči, ale také tradiční občanské svobody. Realita se však od ústavního textu výrazně lišila

Zachovávala asymetrický model česko-slovenských vztahů, kde slovenské národní orgány měly omezenou autonomii, ale celkově posilovala centralizaci státu

V praxi sloužila především jako ideologický dokument legitimizující komunistický režim. Skutečné fungování státu se řídilo především rozhodnutími KSČ a mnohá ústavní ustanovení byla běžně porušována

Zavedla nové právní principy vycházející ze sovětského vzoru, legitimizovala znárodnění a kolektivizaci, změnila pojetí vlastnictví a práv občanů. Vytvořila základ pro budování socialistického právního řádu

Z několika důvodů: snaha o zachování zdání kontinuity s předchozím vývojem, potřeba získat podporu části obyvatelstva, taktický ústupek v době, kdy KSČ ještě neměla plnou kontrolu nad společností, a inspirace sovětskou ústavou, která také formálně obsahovala demokratické prvky

Edvard Beneš jako prezident exilové vlády, který se po abdikaci v roce 1938 znovu ujal prezidentské funkce

Ve Velké Británii, především v Londýně, kde sídlila exilová vláda a další státní orgány

Obnova Československa v předmnichovských hranicích a získání mezinárodního uznání kontinuity československého státu

Postupnou diplomatickou činností, využitím kontaktů v britské politice, argumentací neplatností Mnichovské dohody a podporou spojeneckého válečného úsilí (např. československými jednotkami)

Komplikované – soupeřil s prokomunistickým exilem v Moskvě, musel řešit vztahy se slovenskými představiteli (spor o poválečné uspořádání) a s polským exilem (spor o Těšínsko)

Postupným sbližováním, vrcholícím podpisem československo-sovětské smlouvy v roce 1943. Beneš věřil v možnost spolupráce se SSSR při zachování demokratického charakteru ČSR

Dosáhl uznání neplatnosti Mnichova a obnovy Československa, ale za cenu významných ústupků (přijetí sovětského vlivu, odsun Němců). Nepodařilo se mu zajistit plnou poválečnou suverenitu státu

Kombinace faktorů: zklamání ze západních spojenců po Mnichovu, rostoucí vojenská síla SSSR, geografická realita poválečné Evropy, víra v možnost spolupráce se SSSR a přesvědčení o nutnosti jeho zapojení do evropské politiky

Zásadně – jeho rozhodnutí (orientace na SSSR, odsun Němců, Košický vládní program) předurčila poválečný vývoj Československa. Vytvořil podmínky pro pozdější komunistické převzetí moci, i když to nebylo jeho záměrem