Autor: admin

Druhá republika trvala necelých šest měsíců, od počátku října 1938 (po přijetí mnichovské dohody) do 15. března 1939, kdy byla země obsazena německou armádou.

Prezidentem druhé republiky byl Emil Hácha, který nastoupil do funkce 30. listopadu 1938 po abdikaci Edvarda Beneše. Byl zvolen jako respektovaný právník a bývalý předseda Nejvyššího správního soudu.

Další územní nároky vznesly Polsko, které získalo oblast Těšínska a části severního Slovenska, a Maďarsko, kterému připadla jižní část Slovenska a Podkarpatská Rus na základě první vídeňské arbitráže.

Došlo k radikálnímu zjednodušení politického systému – v českých zemích vznikly pouze dvě povolené strany: Strana národní jednoty (pravice) a Národní strana práce (levice). Byl omezen parlamentní systém, zavedena cenzura tisku a posílena role výkonné moci. Na Slovensku dominovala Hlinkova slovenská ľudová strana.

K omezení demokracie došlo z několika důvodů: zklamání z údajného selhání demokratického systému první republiky, tlak Německa na autoritativnější uspořádání, snaha o „zjednodušení“ politického života a všeobecná deziluze společnosti. Svou roli hrála také potřeba rychlého rozhodování v krizové situaci.

Zahraniční politika byla charakterizována naprostou závislostí na Německu, rezignací na spojenectví se západními mocnostmi a snahou o neutralitu. Došlo k vystoupení ze Společnosti národů a k přeorientování hospodářství na spolupráci s Německem.

Změna režimu byla do značné míry vynucena vnějšími okolnostmi – ztrátou spojenců, územní dezintegrací a německým tlakem. Zároveň však existovaly i vnitřní faktory: krize důvěry v demokratický systém, aktivizace autoritativních proudů a všeobecná demoralizace společnosti. Alternativou mohl být odboj, který by však pravděpodobně vedl k okamžité německé okupaci.

Česká společnost prošla hlubokou transformací charakterizovanou ztrátou víry v demokracii a západní spojence, odklonem od masarykovského humanismu, nárůstem antisemitismu a nacionalismu. Došlo k příklonu k autoritativním hodnotám, katolickému konzervatismu a představě „národního společenství“. Společnost byla demoralizovaná, dezorientovaná a hledala viníky národní katastrofy.

Udržení okleštěného státu bylo nemožné z několika důvodů: strategická poloha zbytku území a jeho ekonomická závislost na Německu, vnitřní nestabilita způsobená slovenským separatismem, mezinárodní izolace a nezájem západních mocností o další osud země. Hitler navíc od počátku plánoval úplnou likvidaci československé státnosti a využíval vnitřních problémů k ospravedlnění další agrese.

Mnichovská dohoda byla podepsána v noci z 29. na 30. září 1938 ve 2:00 ráno v Mnichově, v tzv. Führerbau (Vůdcově paláci).

Dohodu podepsali zástupci čtyř velmocí: Adolf Hitler za Německo, Benito Mussolini za Itálii, Neville Chamberlain za Velkou Británii a Édouard Daladier za Francii. Československo, kterého se dohoda přímo týkala, nebylo k jednání přizváno.

Hlavní podmínkou bylo okamžité odstoupení pohraničních území (Sudet) s více než 50% německého obyvatelstva Německé říši. Odstoupení mělo proběhnout v období od 1. do 10. října 1938 podle přesně stanoveného harmonogramu.

Bezprostředními důsledky byly ztráta 30% území státu, 33% obyvatelstva, většiny pohraničních opevnění, klíčových průmyslových oblastí a důležitých železničních spojení. Došlo k masivnímu přílivu uprchlíků z odstoupeného území, rozpadu demokratického systému a nastolení autoritativního režimu druhé republiky.

Západní mocnosti ustoupily z několika důvodů: snaha vyhnout se válce za každou cenu (politika appeasementu), přesvědčení o oprávněnosti některých německých požadavků, nedostatečná vojenská připravenost, neochota veřejného mínění k válce a mylný předpoklad, že uspokojením Hitlerových požadavků lze dosáhnout trvalého míru.

Československá veřejnost reagovala s hlubokým rozhořčením, pocitem zrady ze strany spojenců a národního ponížení. Došlo k masovým demonstracím, volání po vojenské obraně a následně k hluboké demoralizaci společnosti. Vzniklo silné protiněmecké a protizápadní cítění.

Mnichov znamenal definitivní kolaps versailleského systému a politiky kolektivní bezpečnosti. Ukázal neefektivnost Společnosti národů, zpochybnil hodnotu mezinárodních garancí a posílil agresivní státy. Stal se symbolem selhání appeasementu a varováním před ustupováním diktátorům. Pro středoevropské státy znamenal ztrátu důvěry v západní demokracie.

Vojenská obrana se neprosadila z komplexu důvodů: mezinárodní izolace (včetně odmítnutí pomoci ze strany SSSR bez účasti Francie), hrozba leteckých útoků na města, nejistota ohledně postojů národnostních menšin, postoj prezidenta Beneše a většiny politické reprezentace preferující diplomatické řešení. Roli hrála také obava z totální porážky a ztráty celého státu.

Mnichovská zkušenost zásadně ovlivnila poválečnou politiku: vedla k odsunu německé menšiny, příklonu k SSSR jako garantu bezpečnosti, nedůvěře k západním mocnostem a demokratickému systému. „Mnichovský syndrom“ (strach z opakování zrady spojenců) se stal trvalou součástí české politické kultury a ovlivňoval rozhodování českých politiků i v následujících desetiletích.

Vyvlastňoval se majetek přesahující 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů veškeré půdy (včetně lesů a jiných pozemků).

Reforma nejvíce zasáhla šlechtu (bývalou aristokracii), církev a velké pozemkové vlastníky. Především šlo o bývalé šlechtické rody jako Schwarzenbergové, Liechtensteinové či Thun-Hohensteinové.

Reforma byla zahájena v roce 1919 přijetím záborového zákona, který stanovil právní rámec pro vyvlastnění půdy.

Hlavními cíli bylo oslabit ekonomickou a politickou moc bývalé šlechty, získat půdu pro české a slovenské rolníky, posílit střední rolnický stav jako oporu republiky a modernizovat zemědělskou výrobu. Reforma měla také symbolicky ukončit feudální vztahy v zemědělství.

Reforma nebyla dokončena z několika důvodů: odpor velkých vlastníků a jejich právní obstrukce, administrativní náročnost procesu, nedostatek financí u zájemců o půdu, hospodářská krize 30. let a také postupné slábnutí politické vůle k radikálním změnám.

Reforma měla výrazný národnostní rozměr – půda byla přednostně přidělována českým a slovenským rolníkům, což vedlo k posílení českého a slovenského živlu v národnostně smíšených oblastech. Němečtí a maďarští obyvatelé kritizovali diskriminační přístup při přidělování půdy.

Reforma posílila střední rolnický stav a částečně zmírnila sociální napětí na venkově. Vznikla nová vrstva tzv. „zbytkařů“ (majitelů zbytkových statků), ale nedošlo k radikální proměně sociální struktury. Reforma také nepomohla nejchudším vrstvám venkovského obyvatelstva, pro které byla půda příliš drahá.

Levice kritizovala nedůslednost reformy, zachování velkých majetků a vznik zbytkových statků. Pravice a bývalí vlastníci poukazovali na porušování vlastnických práv a nespravedlivé odškodnění. Národnostní menšiny kritizovaly diskriminaci při přidělování půdy. Odborníci upozorňovali na rozbití funkčních hospodářských celků.

Reforma přispěla ke stabilitě státu vytvořením vrstvy loajálních středních rolníků a oslabením odpůrců republiky. Zároveň ale vytvořila nové konfliktní linie – národnostní napětí v pohraničí, nespokojenost radikální levice a odpor bývalých vlastníků. Nedokončení reformy a spory o její průběh zatěžovaly politický systém až do konce první republiky.

Ústavní listina byla přijata 29. února 1920 Národním shromážděním Československé republiky.

Národní shromáždění bylo dvoukomorové, skládalo se z poslanecké sněmovny a senátu.

Ústava formálně platila až do roku 1948, kdy byla nahrazena novou ústavou tzv. lidově demokratické republiky.

Prezident jmenoval a odvolával vládu, byl vrchním velitelem ozbrojených sil, zastupoval stát navenek, sjednával mezinárodní smlouvy, jmenoval vysoké státní úředníky a soudce, měl právo veta vůči zákonům a mohl rozpustit parlament. Jeho pravomoci však byly omezeny nutností kontrasignace ministry.

Ústava garantovala rovnost všech občanů bez ohledu na národnost a zajišťovala menšinám kulturní a jazyková práva. Zároveň však vycházela z koncepce jednotného československého národa a nereflektovala požadavky menšin na teritoriální autonomii.

Hlavními zahraničními vzory byly francouzská ústava třetí republiky (především parlamentní systém) a americká ústava (zejména v oblasti občanských práv a svobod). Určitý vliv měla i rakouská prosincová ústava z roku 1867.

Německá menšina kritizovala ústavu především proto, že byla přijata bez její účasti (němečtí poslanci nebyli členy Revolučního národního shromáždění), nerespektovala právo na sebeurčení sudetských Němců a neposkytovala jim teritoriální autonomii. Kritizovali také koncepci československého národa, která je stavěla do pozice menšiny.

Koncepce čechoslovakismu se projevila především v preambuli a v jazykovém zákoně, který byl součástí ústavní listiny. Ústava pracovala s koncepcí jednotného československého národa a československého jazyka ve dvou znění (českém a slovenském). Tato konstrukce měla zajistit československou národní většinu v státě, ale ignorovala reálné rozdíly mezi Čechy a Slováky.

Ústava v mnoha ohledech předbíhala reálné poměry v zemi. Zaváděla moderní parlamentní demokracii v zemi bez demokratické tradice, předpokládala existenci jednotného československého národa navzdory realitě česko-slovenských rozdílů, a její garance menšinových práv narážely na nacionalistické tendence ve společnosti. Systém politických stran a mimoparlamentní centra moci (Hrad) často fungovala mimo ústavní rámec. Přesto poskytla stabilní právní rámec pro fungování první republiky.

Československo bylo vyhlášeno v pondělí 28. října 1918 v Praze. První prohlášení bylo zveřejněno dopoledne a během dne následovala série dalších kroků vedoucích k převzetí moci.

„Muži 28. října“ byli Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár. Byli to členové Národního výboru, kteří fakticky provedli převrat a převzali moc v Praze.

První zákon, tzv. recepční zákon, stanovil, že všechny dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatímně v platnosti a všechny úřady mají pokračovat ve své činnosti podle dosavadních zákonů.

Představitelé Národního výboru nejprve převzali Obilní ústav pro kontrolu zásobování. Následně přebírali další klíčové úřady a instituce, vydávali prohlášení a instrukce úředníkům. Důležitou roli hrály Sokolské hlídky, které pomáhaly udržovat pořádek. Do večera byla pod kontrolou většina strategických bodů v Praze.

V pohraničních oblastech s německou většinou byla reakce odmítavá. Německé obyvatelstvo se pokusilo vytvořit vlastní provincie (Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau) a připojit je k Rakousku. Tyto snahy byly později potlačeny vojenskou silou.

Převrat byl pokojný z několika důvodů: rakousko-uherská správa se již prakticky rozpadala, armáda byla demoralizovaná a nekladla odpor, převrat byl dobře organizačně připraven a těšil se široké podpoře obyvatelstva. Důležitá byla také autorita Národního výboru a ukázněnost obyvatelstva.

V českých zemích proběhl převrat organizovaně a rychle, zatímco na Slovensku byl proces postupný a komplikovanější. Slovensko bylo pevněji integrováno do uherského státu, maďarská správa kladla odpor a slovenské národní instituce byly slabší. Československá moc se na Slovensku prosazovala postupně od listopadu 1918 do léta 1919, často s pomocí vojenské síly.

Socialistická alternativa se neprosadila z několika důvodů: vedení české sociální demokracie bylo umírněné a podporovalo národní program, radikální levice byla slabá a neorganizovaná, silný byl vliv Masarykovy koncepce demokratického státu. Svou roli hrála i obava z chaosu po vzoru Ruska a podpora západních mocností nesocialistickému řešení.

Pokojný a legalistický charakter převratu ovlivnil politickou kulturu nového státu. Důraz na právní kontinuitu (recepční zákon) zajistil stabilitu státní správy. Způsob převzetí moci posílil autoritu umírněných politických sil a legitimitu nového režimu. Zároveň ale nevyřešené národnostní napětí (zejména v pohraničí) předznamenalo budoucí problémy státu.

Působily v Rusku, Francii a Itálii

Nejpočetnější byly v Rusku, kde jejich počet dosáhl asi 60 000 mužů

Bojovaly na straně Dohody (proti Rakousku-Uhersku a Německu)

V Rusku vznikaly nejdříve z krajanů a zajatců, ve Francii původně jako součást cizinecké legie, v Itálii nejpozději z přeběhlíků a zajatců. Každá země měla specifické podmínky pro jejich formování

Ovládly Sibiřskou magistrálu, dostaly se do konfliktu s bolševiky a významně ovlivnily průběh občanské války na Sibiři. Jejich anabáze přes Sibiř se stala legendární

Představovaly důkaz československého podílu na válečném úsilí Dohody, zvýšily mezinárodní prestiž československého odboje a pomohly legitimizovat nárok na samostatný stát

Zpočátku neutrální, ale po snaze bolševiků o jejich odzbrojení a incidentech se vztah změnil v otevřené nepřátelství. Tento konflikt významně ovlivnil pozdější československý antikomunismus

Rozdíly vyplývaly z odlišných podmínek vzniku, různé politické situace v hostitelských zemích a rozdílného složení jednotek. Francouzské legie byly více profesionální, ruské více politizované, italské vznikly nejpozději

Legionáři se stali významnou politickou silou v novém státě, obsadili důležité pozice v armádě a státní správě. Legionářská tradice ovlivnila politickou kulturu první republiky a stala se součástí státní ideologie

Byla vydána 18. října 1918

Byla vydána ve Washingtonu, v USA

Připravil ji T. G. Masaryk ve spolupráci s americkými experty

Obsahovala principy demokratického zřízení, občanských svobod, oddělení církve od státu, všeobecného volebního práva a rovnoprávnosti žen. Deklarovala také sociální a hospodářské reformy

Jednoznačně odmítala další existenci Rakouska-Uherska a možnost autonomie v jeho rámci. Označovala Habsburky za nekompetentní a nehodné vládnout českému národu

Slibovala plná občanská a kulturní práva menšinám, včetně používání jejich jazyka. Zavazovala se k ochraně menšinových práv a rovnoprávnému postavení menšin v budoucím státě

Byla radikálnější v odmítnutí Habsburků, konkrétnější v popisu budoucího státního zřízení a důrazněji akcentovala demokratické principy. Také kladla větší důraz na mezinárodní kontext a wilsonovské principy

Načasování souviselo s očekávaným koncem války a rostoucím vlivem USA. Washington byl zvolen kvůli významu americké podpory a snaze získat souhlas prezidenta Wilsona s rozpadem Rakouska-Uherska

Její hlavní význam spočíval v ideovém a programovém vymezení budoucího státu. Přestože neměla přímý vliv na vojensko-politické události vedoucí ke vzniku ČSR, poskytla legitimititu československým nárokům a stala se ideovým základem nového státu

Byla založena v Paříži

Předsedou byl T. G. Masaryk

Vznikla v roce 1916

Koordinovala činnost zahraničního odboje, usilovala o mezinárodní uznání práva na samostatný československý stát, organizovala československé legie a vedla propagační činnost ve prospěch československé samostatnosti

Uznání dohodovými mocnostmi jí dávalo legitimitu jako oficiálnímu představiteli budoucího československého státu. Toto uznání bylo klíčové pro mezinárodněprávní postavení vznikajícího Československa

Vztah byl komplikovaný kvůli obtížné komunikaci a odlišným podmínkám působení. Postupně se však podařilo koordinovat činnost a ČSNR se stala uznávaným vrcholným orgánem celého odboje

Od počáteční marginální pozice emigrantské organizace se díky diplomatickému úsilí a organizaci legií postupně vypracovala v uznávaného partnera dohodových mocností. Klíčovými momenty bylo uznání Francií (1918), Velkou Británií a USA

Kvůli složité mezinárodní situaci, rozdílným zájmům velmocí a praktickým obtížím realizace takového projektu. Také se ukázalo, že myšlenka československého státu má větší podporu dohodových mocností

ČSNR sehrála klíčovou roli při organizaci a legitimizaci československých legií. Zajišťovala jejich uznání jako spojenecké armády, koordinovala jejich formování v různých zemích a využívala je jako důkaz československého přínosu k válečnému úsilí Dohody

Byl předsedou vlády Slovenské republiky v rámci ČSFR

Byl třikrát premiérem samostatného Slovenska (1993-1994, 1994-1998)

Začínal jako aktivista VPN (Veřejnosti proti násilí), stal se ministrem vnitra SR a po rozpadu VPN založil vlastní hnutí HZDS

Byl hlavním vyjednavačem za slovenskou stranu, prosazoval větší samostatnost Slovenska a nakonec se s Václavem Klausem dohodl na rozdělení federace

Od počátečního demokratického přístupu přešel k autoritativnímu stylu vládnutí, centralizaci moci a konfrontačnímu vztahu k opozici a médiím

Kvůli omezování svobody médií, zneužívání tajných služeb proti opozici, nestandardním privatizačním postupům a potlačování politické plurality

Jeho způsob vládnutí vedl k izolaci Slovenska od západních struktur, zpomalení demokratické transformace a vytvoření systému klientelistických vazeb. Slovensko bylo v jeho éře označováno za „černou díru Evropy“

Kombinace osobnostních rysů (autoritářství, konfliktní povaha) s politickým pragmatismem a populismem. Využíval nacionalistické nálady a ekonomickou nejistotu k posilování osobní moci

Významně přispěl k rozdělení svou neochotou ke kompromisu v otázce uspořádání federace a nacionalistickou rétorikou. Rozdělení však nebylo jeho prvotním cílem, spíše výsledkem politické dynamiky a jeho konfrontačního stylu

Byl místopředsedou federální vlády a členem KSČ

Stal se federálním premiérem v prosinci 1989

Vedl federální vládu do voleb v červnu 1992

Využil svých znalostí politického systému a kontaktů ve Federálním shromáždění k přesvědčení komunistických poslanců, aby podpořili Havlovu kandidaturu. Zajistil procedurální stránku volby

Jako premiér řídil proces základních legislativních změn, koordinoval přechod k demokratickému systému a tržní ekonomice. Využíval své právnické znalosti k zajištění legální kontinuity

Kombinoval znalost fungování státního aparátu s ochotou ke změnám. Pro komunisty představoval záruku kontinuity, pro OF garanta pokojné transformace

Prokázal pragmatický přístup a ochotu ke spolupráci během klíčových jednání, především při volbě prezidenta. Jeho právnické schopnosti a znalost systému byly pro OF cenné při realizaci změn

Jeho vliv byl významný především v legislativně-technické rovině transformace. Zajišťoval hladký průběh změn a jejich právní legitimitu, zatímco politickou vizi určovaly především OF a Václav Havel

Kombinace několika faktorů: ztráta politické podpory, kontroverzní vnímání jeho komunistické minulosti a preference profesní kariéry v právní oblasti. Jeho role prostředníka mezi starým a novým režimem se vyčerpala