Pasivní volební právo
Pasivní volební právo je ústavně zaručené právo občana být volen, tedy ucházet se o funkci ve volených orgánech. Jedná se o jedno ze základních politických práv v demokratických systémech. Na rozdíl od aktivního volebního práva (práva volit) bývá pasivní volební právo často podmíněno přísnějšími požadavky, například vyšším věkem nebo dalšími kvalifikačními předpoklady. V České republice je pasivní volební právo zakotveno v Ústavě a Listině základních práv a svobod. Pro volby do Poslanecké sněmovny má pasivní volební právo každý občan ČR, který dosáhl věku 21 let. Pro volby do Senátu je věková hranice 40 let. Pro prezidentské volby je podmínkou dosažení věku 40 let a volitelnost do Senátu. Pro volby do krajských a obecních zastupitelstev je stanovena věková hranice 18 let a podmínka trvalého pobytu v dané obci nebo kraji. Pro volby do Evropského parlamentu je minimální věk 21 let a pasivní volební právo mají i občané jiných států EU s pobytem na území ČR.
Otázky:
1. Jaké jsou podmínky pasivního volebního práva v různých typech voleb v České republice a proč se liší?
Podmínky se liší podle typu voleb: Poslanecká sněmovna – občanství ČR a věk 21 let; Senát – občanství ČR a věk 40 let; prezidentské volby – občanství ČR a věk 40 let; Evropský parlament – občanství ČR nebo jiného státu EU a věk 21 let; krajská a obecní zastupitelstva – občanství ČR nebo jiného státu EU (pro obecní volby) a věk 18 let, trvalý pobyt v dané obci/kraji. Důvodem rozdílných věkových hranic je představa, že vyšší věk přináší větší životní zkušenosti a zodpovědnost potřebnou pro určité funkce. Vyšší věková hranice pro Senát a prezidenta reflektuje postavení těchto institucí jako stabilizačních prvků politického systému. Překážkami výkonu pasivního volebního práva jsou obdobné jako u aktivního volebního práva.
2. Jaké jsou další omezení a požadavky pro kandidáty a jaký je jejich účel?
Kromě základních podmínek existují další požadavky: Neslučitelnost funkcí (např. senátor nemůže být současně poslancem, soudce nemůže kandidovat do zastupitelských sborů); Kauce pro kandidaturu (v prezidentských volbách 50 000 Kč, ve volbách do Senátu 20 000 Kč za kandidáta); Podpisy podporovatelů (prezidentský kandidát musí získat podporu 20 poslanců, 10 senátorů nebo 50 000 občanů); Povinnost registrace kandidatury ve stanovené lhůtě. Účelem těchto omezení je zabránit roztříštěnosti politické reprezentace, zajistit vážnost kandidatur, zamezit střetu zájmů a zajistit, že kandidáti mají alespoň minimální podporu voličů nebo jejich zástupců. Tato omezení musí být přiměřená a nesmí fakticky znemožňovat výkon pasivního volebního práva určitým skupinám obyvatel.
3. Jak se liší pasivní volební právo v různých demokratických zemích a jaké jsou aktuální trendy v této oblasti?
Rozdíly mezi zeměmi se týkají především věkových limitů (pro parlamenty většinou 18-25 let, pro prezidenty i 35-40 let), požadavků na občanství (někde mohou kandidovat i cizinci s trvalým pobytem, alespoň v místních volbách), regionálního pobytu a dalších specifických podmínek. Některé země vyžadují pro kandidáty určitou úroveň vzdělání, znalost jazyka nebo absenci trestního záznamu. Trendem je snižování věkových hranic, odstranění diskriminačních omezení (na základě pohlaví, rasy, náboženství) a rozšiřování pasivního volebního práva pro cizince, zejména v místních volbách. Důraz je kladen také na transparentnost kandidatur a prevenci korupce. V některých zemích existují kvóty pro zastoupení žen nebo menšin na kandidátních listinách jako způsob podpory rozmanitosti politické reprezentace.