Rubrika: Řekni ne šikaně

Ignorování útočí na základní lidskou potřebu patřit někam a být součástí skupiny. Když je někdo systematicky ignorován, má pocit, jako by byl neviditelný a nepotřebný. Může si začít myslet, že není hoden pozornosti nebo přátelství. Dlouhodobé ignorování může vést k depresi, nízké sebeúctě a sociální úzkosti.

Záměrné ignorování je koordinované – více lidí najednou přestane s někým mluvit nebo reagovat na něj. Děje se to náhle a bez jasného důvodu. Když se ignorovaný pokusí komunikovat, ostatní se tváří, jako by ho neslyšeli nebo neviděli. Náhodné ignorování je spíše ojedinělé a lidé se obvykle omluví, když si uvědomí, že někoho přehlédli.

Můžeš být první, kdo s ignorovaným spolužákem promluví a ukáže mu, že není neviditelný. Pozvi ho k sobě na přestávku, zeptej se ho na názor, nebo ho jednoduše zdrav. Můžeš také povzbudit ostatní, aby byli k němu milí. Pokud je ignorování organizované a kruté, řekni o tom učiteli. Tvoje pozornost může pro ignorovaného spolužáka znamenat velmi mnoho.

Skupina může někoho vylučovat tím, že ho nepozve na narozeniny nebo jiné akce, nezařadí ho do týmu při sportu, neřekne mu, kde se schází, ukončí rozhovor, když se přiblíží, nebo mu řekne přímo, že s nimi nemůže být. Může také šířit informace o tom, že s ním ostatní nemají mluvit nebo být.

Lidé jsou společenští tvorové a potřebují patřit do skupiny. Když je někdo vylučován, cítí se osamělý a má pocit, že není dost dobrý. Může si myslet, že s ním je něco v nepořádku, nebo že si nezaslouží přátelství. Vylučování také často probíhá veřejně, což zvyšuje pocit ponížení.

Můžeš ho pozvat do své skupiny nebo k sobě domů, abys mu ukázal, že má přátele. Můžeš s ním mluvit a dát mu najevo, že si ho vážíš. Také můžeš ostatní povzbudit, aby byli k němu milí, nebo můžeš organizovat aktivity, do kterých ho zahrnete. Pokud je vylučování kruté a organizované, řekni o tom dospělému ve škole.

Vyhrožování je účinné, protože vytváří u oběti stálý strach z toho, co se může stát. Oběť neví, kdy a jestli se výhrůžka vyplní, což ji udržuje v neustálém stresu. Často je také připravena udělat cokoli, aby se výhrůžce vyhnula – například dát útočníkovi peníze nebo plnit jeho příkazy. Strach z výhrůžky může být horší než skutečné ublížení.

Vyhrožování může být fyzické („Zmlátím tě“), sociální („Postarám se, abys neměl žádné kamarády“), materiální („Zničím ti všechny věci“), nebo může zahrnovat vyhrožování přenášení informací („Řeknu všem tvoje tajemství“). V dnešní době také zahrnuje kybernetické vyhrožování prostřednictvím internetu nebo sociálních sítích.

Nikdy nepodléhej výhrůžkám a neplň požadavky útočníka – tím situaci jen zhoršíš. Okamžitě řekni o výhrůžkách dospělému, kterému důvěřuješ. Pokud jsou výhrůžky vážné nebo se týkají fyzického násilí, může být potřeba kontaktovat policii. Pokud možno si výhrůžky zaznamenej jako důkaz. Pamatuj si, že vyhrožování je samo o sobě závažným problémem.

Nevinný smích vzniká spontánně z něčeho skutečně vtipného a není zaměřený proti konkrétní osobě. Všichni se smějí včetně toho, na koho je „vtip“ namířený. Vysmívání se při šikaně je ale záměrné, kruté a má za cíl někomu ublížit. Oběť se cítí špatně a ponížená, zatímco útočník se baví její nepohodou.

Když se někdo vysmívá před ostatními, oběť má pocit, že je vystavena na pranýř a že ji všichni soudí. Bojí se, že si ostatní budou myslet, že je skutečně směšná nebo méněcenná. Také se může obávat, že se k vysmívání přidají i jiní lidé. Veřejné ponížení může mít dlouhodobý dopad na sebevědomí a sociální vztahy.

Zkus zachovat klid a nedej najevo, že tě to rozčiluje – často to útočníka jen povzbudí. Můžeš říct něco jako „To není vtipné“ nebo prostě odejít. Pokud se vysmívání opakuje, řekni o tom dospělému. Také je dobré obklopit se přáteli, kteří tě podporují a budou tě bránit. Pamatuj si, že problém je v tom, kdo se vysmívá, ne v tobě.

Přezdívky se často týkají něčeho, co oběť nemůže změnit – jejího vzhledu, původu, nebo osobností vlastnosti. Když je někdo opakovaně nazýván urážlivým jménem, může to ovlivnit jeho sebevědomí a způsobit mu pocit, že s ním je skutečně něco v nepořádku. Přezdívky se také můžou šířit mezi ostatními žáky.

Přátelská přezdívka vzniká s láskou a obě strany s ní souhlasí. Oběť se při jejím poslechu cítí dobře nebo alespoň neutrálně. Urážlivá přezdívka naopak bolí, oběť protestuje proti jejímu používání, a často zdůrazňuje něco negativního. Také záleží na tónu hlasu a kontextu – stejná přezdívka může být míněna přátelsky nebo urážlivě.

Jasně řekni, že nechceš být tak nazýván a že ti to vadí. Nereaguj agresivně ani se nesnaž útočníka urážet zpět. Pokud to nepomůže, řekni o tom dospělému. Můžeš také požádat přátele, aby tě podporovali a nepoužívali tuto přezdívku. Pamatuj si, že urážlivá přezdívka neodráží tvou skutečnou hodnotu – je to jen projev špatného chování druhých.

Ničení věcí je způsob, jak oběti ukázat, že má útočník moc nad ní a nad jejím životem. Může to být také způsob, jak oběť potrestat nebo jak jí způsobit problémy s rodiči nebo učiteli. Někdy útočník prostě chce oběť rozčílit a pobavit se její reakcí. Je to také způsob, jak pokračovat v šikaně, i když je útočník fyzicky nepřítomen.

Kromě materiálních škod, které můžou být pro rodinu finančně náročné, způsobuje ničení věcí oběti stres a úzkost. Oběť se může bát nosit do školy pěkné věci, může mít problémy s plněním školních povinností, nebo se může dostat do problémů s rodiči, kteří nerozumí tomu, proč se věci pořád ničí nebo ztrácejí.

Nenech cenné nebo důležité věci bez dozoru, označ si školní potřeby svým jménem, nafoť si důležité úkoly, aby sis je mohl vytisknout znovu, pokud budou zničeny. Pokud se ničení opakuje, veď si záznam o tom, co bylo zničeno a kdy, a řekni o tom dospělému. Také je dobré mít záložní kopie důležitých prací doma nebo v cloudu.

Skutečné půjčování probíhá se souhlasem majitele, věci se vracejí v dohodnuté době a v dobrém stavu, a vypůjčitel se ptá zdvořile. Při šikaně si útočník bere věci bez ptaní, často je nevrací nebo je vrací poškozené, ignoruje protesty oběti, a někdy se dokonce chlubí tím, co vzal. Oběť se také bojí říct „ne“ kvůli strachu z horších následků.

Kromě materiální ztráty způsobují krádeže pocit narušení osobního prostoru a bezpečí. Oběť si nemůže být jistá, že její věci budou v bezpečí, což vytváří neustálý stres. Také může mít problémy s rodiči, kteří nerozumí tomu, proč se věci pořád ztrácejí. Pocit bezmoci je umocněn tím, že útočník si dělá, co chce, s věcmi oběti.

Jasně řekni útočníkovi, že nesmí brát tvé věci bez svolení. Nenech cenné věci bez dozoru a označ si školní potřeby. Okamžitě nahlás každou krádež učiteli nebo jinému dospělému ve škole. Veď si seznam toho, co bylo ukradeno a kdy. Pokud jsou ukradené věci cenné, můžeš situaci nahlásit i policii prostřednictvím rodičů.

Rvačka je obvykle jednorázová, vznikne ze vzteku nebo neshody, a účastníci mají podobnou sílu. Při šikaně fyzickým bitím je ale útočník silnější než oběť, děje se to opakovaně, a oběť se většinou ani nesnaží nebo nemůže bránit. Agresor také často útočí, když je oběť sama a beze svědků, zatímco rvačka může vzniknout spontánně před ostatními.

Fyzické násilí je nebezpečné nejen kvůli možným zraněním, ale také proto, že rychle eskaluje. Když útočník vidí, že mu bití „prochází“, může se stát čím dál agresivnějším. Také to vytváří atmosféru strachu ve škole a může inspirovat další žáky k násilnému chování. Rychlý zásah navíc ukazuje všem, že násilí nebude tolerováno.

Pokud vidíš, že někdo fyzicky napadá jiného žáka, okamžitě zajdi pro dospělého – učitele, ředitele, nebo školníka. Nezasahuj fyzicky, pokud nejsi větší a silnější než útočník, protože bys mohl být zraněn také. Pokud je situace nebezpečná, můžeš zavolat na číslo 158 (policie). Po incidentu nabídni oběti podporu a buď připraven vypovídat o tom, co jsi viděl.

Pocit bezmoci vzniká, když se oběť opakovaně snaží situaci změnit, ale nic jí nepomůže. Když její pokusy o obranu nevyjdou, může si začít myslet, že je prostě slabá a neschopná. Pokud také nikdo z dospělých nepomůže nebo problém neřeší, oběť může dospět k závěru, že se nikdy nic nezmění a že je odsouzená k trpění.

Dlouhodobý pocit bezmoci může vést k depresi, úzkosti, nebo dokonce k sebevražedným myšlenkám. Oběť může ztratit zájem o věci, které ji dříve bavily, může se uzavřít do sebe, nebo může začít věřit, že je k ničemu. Může také přestat věřit lidem obecně a mít problémy s navazováním vztahů i v dospělosti.

Je důležité ukázat oběti, že není bezmocná a že existují způsoby, jak situaci změnit. Můžeme jí pomoci najít její silné stránky a schopnosti, podpořit ji v malých úspěších, a ukázat jí, že má kontrolu alespoň nad některými aspekty svého života. Také je klíčové aktivně řešit šikanu a ukázat oběti, že nebude muset čelit problému sama.

Dítě se může snažit vyhnout škole různými způsoby – může předstírat nemoc, říkat, že má bolesti hlavy nebo břicha, může plakat ráno před školou, nebo může mít noční můry. Může také žadonit, aby nemuselo do školy, nebo může hledat výmluvy, proč zůstat doma. Někdy se také projevuje úzkost už večer před školním dnem.

Každé dítě má někdy menší chuť jít do školy, například po prázdninách nebo když má těžký test. Skutečný strach ze školy je ale intenzivnější a déle trvající. Dítě může mít panickou hrůzu, fyzické příznaky, nebo může úplně odmítat do školy jít. Také se tento strach obvykle váže ke konkrétním situacím nebo lidem ve škole.

Dospělí by měli dítě vzít vážně a nezlehčovat jeho obavy. Měli by se snažit zjistit, co přesně dítě ve škole trápí, a společně hledat řešení. Je důležité spolupracovat se školou a najít způsoby, jak dítěti pomoci cítit se bezpečněji. Někdy může být potřeba odborná pomoc psychologa nebo dokonce změna třídy.