Rubrika: Vyznejte se ve volbách

Evropský parlament má legislativní pravomoci (spolurozhodování o právních předpisech EU s Radou), rozpočtové pravomoci (schvalování víceletého finančního rámce a ročního rozpočtu EU), kontrolní pravomoci (dohled nad Evropskou komisí, možnost vyslovit jí nedůvěru, právo interpelace) a jmenovací pravomoci (schvaluje předsedu Evropské komise a celou Komisi). Jeho pravomoci se postupně rozšiřovaly – od poradního orgánu v 50. letech přes zavedení přímých voleb v roce 1979, posílení legislativních pravomocí Jednotným evropským aktem (1986) a Maastrichtskou smlouvou (1993) až po zásadní rozšíření pravomocí Lisabonskou smlouvou (2009), která zavedla řádný legislativní postup, v němž má Parlament rovnocenné postavení s Radou.

Demokratický deficit označuje nedostatečnou demokratickou legitimitu rozhodovacích procesů EU a vzdálenost evropských institucí od občanů. Projevuje se nízkou volební účastí ve volbách do Evropského parlamentu (přestože jde o jediný přímo volený orgán EU), nedostatečnou informovaností občanů o fungování EU, dominancí národních témat v eurovolbách místo celoevropských a komplexností rozhodovacích procesů EU. Ačkoli přímé volby do Evropského parlamentu měly tento deficit zmírnit, problém přetrvává. Řešením může být větší transparentnost, posílení pravomocí Parlamentu, lepší komunikace činnosti EU směrem k občanům a větší zapojení národních parlamentů do evropského rozhodování.

Volby do Evropského parlamentu jsou často považovány za „volby druhého řádu“, kde voliči častěji hlasují podle domácích než evropských témat a využívají příležitost k protestu proti vládnoucím stranám. Charakteristická je nižší volební účast než u národních voleb, větší úspěch menších a protestních stran a tendence trestat vládní strany. Voliči rozhodují na základě postojů k evropské integraci, hodnocení národních vlád, stranické identifikace a osobností kandidátů. Tyto faktory se liší mezi státy s různou politickou kulturou a mírou eurooptimismu. V posledních letech však roste význam celoevropských témat jako migrace, klimatická změna či ekonomická krize, což může postupně měnit charakter těchto voleb.

Kraje mají rozsáhlé pravomoci zejména v oblastech středního školství (zřizování a správa středních škol), zdravotnictví (krajské nemocnice), dopravy (správa silnic II. a III. třídy, regionální dopravní obslužnost), sociálních služeb, kultury (krajská muzea, galerie, knihovny), životního prostředí a regionálního rozvoje. Kraje také vytvářejí vlastní rozpočty, mohou vydávat obecně závazné vyhlášky a nařízení a spravují dotační programy. Jsou mezičlánkem mezi celostátní a místní úrovní správy a zajišťují služby, které by bylo neefektivní poskytovat na celostátní nebo obecní úrovni.

Oboje volby používají poměrný volební systém, ale s několika rozdíly. V krajských volbách se mandáty rozdělují v každém kraji jako jediném volebním obvodu (u parlamentních voleb tvoří každý kraj samostatný volební obvod). Uzavírací klauzule v krajských volbách je 5 % pro jednotlivé strany (stejně jako v parlamentních), ale nezvyšuje se pro koalice. Voliči mají v obou typech voleb možnost preferenčních hlasů (až 4), ale v krajských volbách musí kandidát získat alespoň 5 % preferenčních hlasů pro posun na kandidátce, zatímco v parlamentních volbách jde o 5 % z celkového počtu hlasů pro stranu v daném kraji.

Zastupitelstvo kraje je nejvyšším orgánem kraje voleným přímo občany. Ze svého středu volí hejtmana a radu kraje. Hejtman je představitelem kraje navenek, svolává a řídí zasedání zastupitelstva a rady, a odpovídá za informování veřejnosti o činnosti kraje. Rada kraje je výkonným orgánem kraje v oblasti samostatné působnosti, připravuje návrhy pro jednání zastupitelstva, zabezpečuje hospodaření podle schváleného rozpočtu a vydává nařízení kraje. Rada je odpovědná zastupitelstvu, které ji může odvolat. Vztah mezi těmito orgány je podobný vztahu mezi vládou a parlamentem na celostátní úrovni – zastupitelstvo rozhoduje o klíčových otázkách, rada a hejtman zajišťují výkonnou složku správy.

Při přímé volbě volí prezidenta přímo občané, zatímco při nepřímé ho volí zprostředkovaně volení zástupci (např. parlament nebo zvláštní sbor volitelů). Výhodou přímé volby je vyšší demokratická legitimita prezidenta, přímý vztah mezi občany a hlavou státu a větší nezávislost prezidenta na politických stranách. Nevýhodou může být polarizace společnosti během kampaně, vysoké náklady a riziko zvolení populistických kandidátů. Nepřímá volba je obvykle méně nákladná, může zajistit volbu odborně kvalifikovanějších kandidátů, ale občané mají menší vliv na výběr hlavy státu a proces může být méně transparentní.

Prezident ČR jmenuje předsedu vlády, na jeho návrh ministry, soudce Ústavního soudu, prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, členy Bankovní rady ČNB, uděluje milosti a abolice, vyhlašuje volby, podepisuje nebo vrací zákony (veto), ratifikuje mezinárodní smlouvy, je vrchním velitelem ozbrojených sil a uděluje státní vyznamenání. Samostatně (bez kontrasignace) může jmenovat předsedu vlády, přijímat její demisi, jmenovat soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, jmenovat a odvolávat předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, rozpustit Poslaneckou sněmovnu, vetovat zákony a jmenovat členů Bankovní rady ČNB.

V parlamentním systému (ČR) je prezident hlavou státu, ale výkonná moc je především v rukou vlády odpovědné parlamentu. Prezident má spíše reprezentativní a moderační funkci, i když disponuje některými významnými pravomocemi. V prezidentském systému (např. USA) je prezident zároveň hlavou státu i šéfem exekutivy, jmenuje členy své administrativy, kteří nejsou odpovědni parlamentu, a má silnější postavení v politickém systému. Zatímco v parlamentním systému může vláda fungovat i proti vůli prezidenta, v prezidentském systému je prezident centrem výkonné moci a nelze ho během funkčního období běžnými prostředky odvolat (kromě impeachmentu).

Ve většinovém systému vítěz (strana či kandidát) v daném obvodu získává všechny mandáty, zatímco v poměrném systému se mandáty rozdělují mezi strany podle procenta získaných hlasů. V ČR se pro volby do Poslanecké sněmovny používá poměrný systém, kde se mandáty přidělují pomocí D’Hondtovy metody. Většinový systém se v ČR používá pro volby do Senátu.

Preferenční hlasování umožňuje voličům ovlivnit pořadí kandidátů na kandidátní listině vybrané strany. V ČR může volič ve volbách do Poslanecké sněmovny zakroužkovat až čtyři kandidáty na jedné kandidátní listině. Pokud kandidát získá alespoň 5 % preferenčních hlasů z celkového počtu hlasů pro danou stranu v kraji, postupuje na přední místo kandidátky. Preferenční hlasování tak dává voličům možnost „protlačit“ do parlamentu konkrétní osobnosti, i když je strana původně umístila na nevolitelná místa.

Pětiprocentní uzavírací klauzule znamená, že do parlamentu se dostanou pouze strany, které získaly alespoň 5 % hlasů (v případě koalic 8 % nebo více). Pomáhá předcházet přílišné fragmentaci parlamentu a zajišťuje větší stabilitu vládnutí. Zároveň však znamená, že hlasy pro malé strany, které nepřekročí tuto hranici, „propadnou“ a nejsou zastoupeny. To může vést k určitému demokratickému deficitu, kdy část voličů nemá v parlamentu zastoupení. Klauzule také motivuje malé strany ke spojování do koalic nebo vede voliče k strategickému hlasování.