Rubrika: Historie české politiky

V letech 1991-1994, s hlavní vlnou kupónové privatizace v letech 1992-1994

Kupónová privatizace, přímé prodeje, veřejné soutěže a veřejné dražby

Velkých státních podniků, zejména v průmyslu, službách a obchodu

Občané si za symbolický poplatek koupili kupónové knížky s body, které mohli investovat do akcií privatizovaných podniků buď přímo nebo prostřednictvím investičních fondů

Shromažďovaly kupóny od občanů a investovaly je do podniků, staly se významnými vlastníky privatizovaného majetku, ale často byly spojeny s bankami a vedly ke křížovému vlastnictví

Přibližně 4 000 velkých státních podniků v celkové účetní hodnotě přes 1 bilion korun

Dosáhla rychlé změny vlastnických vztahů, ale vedla k roztříštěné vlastnické struktuře, problémům s řízením podniků a v některých případech k jejich „tunelování“. Chyběla dostatečná právní regulace a kontrola

Zásadně – vytvořila novou vlastnickou strukturu, ovlivnila vývoj kapitálového trhu, bankovního sektoru a corporate governance. Vedla k vzniku nových ekonomických elit a ovlivnila podobu českého kapitalismu

Za nedostatečnou regulaci procesu, absenci zahraničního kapitálu v první fázi, vytvoření nepřehledné vlastnické struktury, preferenci rychlosti před kvalitou procesu a nedostatečnou ochranu minoritních akcionářů

V roce 1991 jako zákon č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby

Převodu státního majetku do soukromého vlastnictví v rámci ekonomické transformace po roce 1989

Metody privatizace státního majetku, podmínky převodu a základní pravidla privatizačního procesu

Přímý prodej předem určenému vlastníkovi, veřejnou soutěž, veřejnou dražbu, bezúplatný převod a kupónovou privatizaci

Majetek, na který byly uplatněny restituční nároky, byl z privatizace vyňat do vyřešení restitucí

Tuzemské i zahraniční fyzické a právnické osoby s výjimkou státních podniků, podniků se státní účastí a osob stanovených zákonem

Zásadně – stanovil základní pravidla přechodu od státního k soukromému vlastnictví, určil tempo a charakter privatizace a ovlivnil strukturu vlastnických vztahů

Snaha o rychlé vytvoření soukromého sektoru, obava z rozkradení majetku při pomalém postupu, politická vůle k rychlým změnám a prevence návratu k předchozímu systému

Vedl k vytvoření nové vlastnické struktury, ale také k problémům s „tunelováním“, nedostatečnou kontrolou privatizačního procesu a vznikem nestabilní vlastnické struktury některých podniků

Doplnění nebo nahrazení členů zastupitelského sboru bez voleb, dodatečným jmenováním

V období prosinec 1989 až březen 1990, hlavní vlna proběhla koncem prosince 1989

Poslanců Federálního shromáždění, České národní rady a Slovenské národní rady, kteří byli členy KSČ nebo její spojenci

Poslanci pod tlakem veřejnosti odstupovali a na jejich místa byli kooptováni zástupci OF a VPN na základě dohody mezi novým a starým vedením

Umožňovala rychlou změnu složení parlamentu bez nutnosti čekat na volby a zajistila legislativní podporu pro první transformační kroky

Celkem bylo vyměněno přibližně 150 poslanců Federálního shromáždění a desítky poslanců národních rad

Z formálního hlediska problematická, ale byla legitimizována revolucční situací, širokou podporou veřejnosti a nutností rychlé transformace politického systému

Umožnila rychlé přijetí klíčových transformačních zákonů, ale vytvořila precedens mimořádného řešení, který byl později kritizován jako nedemokratický

Alternativy (předčasné volby, rozpuštění parlamentu) by byly časově náročnější a mohly ohrozit kontinuitu státní moci a legálnost transformačního procesu

Od konce listopadu do začátku prosince 1989, hlavní jednání proběhla mezi 26. listopadem a 9. prosincem

Zástupci Občanského fóra a VPN vedení Václavem Havlem na straně opozice a představitelé KSČ v čele s premiérem Ladislavem Adamcem

Dohoda o sestavení vlády národního porozumění, zrušení vedoucí úlohy KSČ, příprava svobodných voleb a volba Václava Havla prezidentem

Byla mnohem kratší, probíhala v situaci již probíhající revoluce a režim byl v defenzivě. Nejednalo se o kompromis, ale spíše o řízené předání moci

Zajistila pokojný průběh změny režimu, legitimizovala opozici jako partnera pro jednání a stanovila základní kroky transformace

Kvůli rychlému rozpadu komunistického režimu, masovým demonstracím a neschopnosti KSČ udržet mocenské pozice. Opozice měla silnější vyjednávací pozici než v jiných zemích

Stanovila základní parametry přechodu k demokracii, ale vzhledem ke své krátkosti neurčila detailní podobu transformace. Umožnila rychlý přechod, ale také určitou nepřipravenost na následující změny

Byla osvědčená z Polska a Maďarska, umožňovala kontrolovaný přechod moci bez násilí a dávala procesu legitimitu. Odpovídala také tradici vyjednávání a kompromisu

V Polsku a Maďarsku šlo o dlouhodobý proces s řadou kompromisů, v NDR a Rumunsku k podobným jednáním prakticky nedošlo. Československá varianta byla specifická rychlostí a rozsahem změn při zachování nenásilné formy

19. listopadu 1989 v pražském Činoherním klubu, dva dny po zásahu na Národní třídě

OF nemělo zpočátku předsedu, ale hlavním představitelem byl Václav Havel. Formálním předsedou se později stal až v říjnu 1990 Václav Klaus

V únoru 1991 se rozdělilo na Občanskou demokratickou stranu (ODS) vedenou Václavem Klausem a Občanské hnutí (OH) vedené Jiřím Dienstbierem

Mělo decentralizovanou strukturu s místními fóry, koordinačním centrem a radou OF. Fungovalo na principu konsensu různých názorových proudů a občanských iniciativ

Vedlo jednání s komunistickou mocí, koordinovalo protesty, připravilo první svobodné volby, iniciovalo základní transformační zákony a obsadilo klíčové státní funkce

Kvůli názorovým rozdílům o dalším směřování (rychlá ekonomická transformace vs. postupné změny), sporům o organizační strukturu a přeměnu v standardní politické strany

Bylo připraveno jen částečně – mělo morální autoritu a obecnou vizi změn, ale chyběly mu detailní programové dokumenty, zkušenosti s praktickou politikou a profesionální aparát

Vnitřní různorodost, odlišné představy o budoucnosti, odpor části členů k standardní stranicko-politické struktuře a preference občanského principu před stranickým

Zásadně – jeho rozdělení určilo podobu pravice a středu politického spektra, vytvořilo vzor pro další politické strany a stanovilo hlavní ideové proudy české politiky

Zahraniční, především západní zboží – oblečení, elektronika, kosmetika, alkohol, cigarety a další nedostatkové zboží, které nebylo běžně dostupné v normálních obchodech

Tuzexovými poukázkami, tzv. bony, které byly kryté devizami a oficiálně směnitelné pouze za valuty nebo odběrní poukazy ze zahraničí

V roce 1957 jako nástupce Darexu – sítě prodejen dárkového exportu založeného v roce 1949

Bony bylo možné oficiálně získat výměnou za valuty nebo ze zahraničních darů. Vznikl však také černý trh, kde se bony prodávaly za několikanásobek jejich oficiální hodnoty v československých korunách

Především ze západních zemí (NSR, Francie, Velká Británie), ale také z Japonska a dalších nesocialistických států. Část zboží pocházela i z domácí výroby určené na export

Nelegálně směňovali valuty a bony za československé koruny, vytvářeli černý trh s tuzexovými poukázkami. Stali se symbolem šedé ekonomiky a neoficiálního podnikání

Sloužil k získávání valut pro stát, částečnému uspokojování poptávky po západním zboží a jako ventil sociálního napětí. Zároveň byl zdrojem devizových příjmů pro státní rozpočet

Vytvářel sociální nerovnosti, narušoval oficiální rovnostářskou ideologii, přispíval k rozvoji šedé ekonomiky a korupce. Stal se symbolem společenské prestiže a životního úspěchu

Potřeboval získávat valuty, chtěl kontrolovat trh se západním zbožím, snažil se uspokojit poptávku části obyvatelstva po západním zboží a vytvářet iluzi dostupnosti západní životní úrovně. Systém také pomáhal udržovat sociální smír

Označení pro odpůrce komunistického režimu, kteří veřejně vyjadřovali svůj nesouhlas s politikou normalizace a aktivně vystupovali proti režimu

Charta 77, která vznikla v roce 1977 jako občanská iniciativa požadující dodržování lidských práv

V období normalizace (1969-1989), především v 70. a 80. letech

Bývalé reformní komunisty z roku 1968, nekomunistické intelektuály, umělce, křesťanské aktivisty, undergroundové umělce, nezávislé socialisty a obhájce lidských práv

Vydávání samizdatu, organizování bytových seminářů, psaní protestních prohlášení, kontakty se zahraničím, dokumentování porušování lidských práv, podpora pronásledovaných osob

Sledováním StB, výslechy, domovními prohlídkami, ztrátou zaměstnání, zákazem publikování, vězněním, nucením k emigraci a mediálními kampaněmi

V krátkodobé perspektivě měl omezený vliv na běžný život společnosti, ale dlouhodobě udržoval alternativu k oficiální ideologii, vytvářel paralelní kulturu a připravil budoucí elity. Významně přispěl k mezinárodní izolaci režimu

Kvůli izolaci od většinové společnosti, elitářskému charakteru, účinné represi ze strany režimu, a také proto, že většina společnosti preferovala soukromý život před aktivním odporem

Zásadně – disidenti se stali novými politickými elitami, jejich morální autorita legitimizovala změny po roce 1989. Zároveň jejich omezená zkušenost s praktickou politikou a ekonomikou ovlivnila způsob transformace

V roce 1970, oficiálně schváleno na zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970

Jako období „kontrarevoluce“, pokus o zvrat socialistického zřízení připravovaný pravicovými a antisocialistickými silami

Jako oficiální výklad událostí Pražského jara a jako kritérium pro posuzování „politické spolehlivosti“ občanů během normalizace

Jako výsledek dlouhodobého působení „pravicových sil“ v KSČ, selhání stranického vedení, vlivu „imperialistických center“ a nedostatečné bdělosti vůči „antisocialistickým silám“

Dubčeka a reformní komunisty označilo za „pravicové oportunisty“, kteří zradili socialismus. Naopak vyzdvihlo „zdravé síly“ ve straně a oceňovalo ty, kdo žádali „bratrskou pomoc“ SSSR

Až do roku 1989 představovalo jediný oficiálně přípustný výklad událostí roku 1968. Jeho odmítnutí mohlo vést k persekuci

Vedlo k vytvoření dvojí historické paměti – oficiální verze a skutečných vzpomínek lidí. Přispělo k deformaci historického vědomí a cynickému vztahu k oficiální ideologii

Potřeboval legitimizovat srpnovou intervenci, normalizační politiku a personální čistky. Dokument měl také sloužit jako nástroj disciplinace společnosti a prevence dalších reformních pokusů

Přispělo k morální devastaci společnosti, protože nutilo lidi veřejně přijímat výklad, který odporoval jejich zkušenosti. Vytvářelo atmosféru strachu a přetvářky, podporovalo konformitu a rezignaci na veřejnou angažovanost

V Moskvě, v budově ÚV KSSS, během jednání československé a sovětské delegace

26. srpna 1968, po několikadenním jednání československých představitelů se sovětským vedením

František Kriegel jako jediný z československé delegace odmítl dokument podepsat

Anulování XIV. sjezdu KSČ, obnovení kontroly nad médii, zákaz „protisocialistických“ organizací, souhlas s dočasným pobytem sovětských vojsk, personální změny ve vedení a závazek k „normalizaci“ poměrů

Pod nátlakem, v podmínkách faktické internace československé delegace v Moskvě, za přítomnosti sovětských vojsk v Československu a hrozby další eskalace násilí

Jako „kompromisní řešení“ krize, které umožní postupný odchod vojsk. Plné znění nebylo zveřejněno, veřejnost se dozvěděla jen vybrané informace

Formálně nebyl mezinárodní smlouvou, ale fakticky se stal základním dokumentem normalizace. Jeho „plnění“ bylo pod přímým dohledem Moskvy a stalo se měřítkem loajality

Zásadně – stal se „jízdním řádem“ normalizace, legitimizoval pobyt sovětských vojsk, poskytl právní rámec pro odstranění reformistů a návrat k předreformnímu kurzu

Kombinace faktorů: snaha zabránit krveprolití, realistické zhodnocení mezinárodní situace, osobní zodpovědnost za osud země, tlak sovětského vedení a absence reálných alternativ. Také víra, že podpisem zachrání alespoň část reforem

V roce 1968, především v jeho první polovině do srpnové intervence

„Socialismus s lidskou tváří“ nebo také „Pražské jaro“

Alexander Dubček jako první tajemník KSČ a další reformní komunisté (Josef Smrkovský, Oldřich Černík, František Kriegel)

Demokratizace politického systému, ekonomická reforma podle Šikova modelu, větší svoboda projevu a tisku, federalizace státu, rehabilitace obětí 50. let a modernizace socialismu při zachování vedoucí úlohy KSČ

S velkým nadšením a podporou – vznikala různá občanská hnutí, obnovovaly se spolky, rozvíjela se svobodná diskuse. Společnost se výrazně aktivizovala a podporovala reformní vedení

Kvůli intervenci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, odporu konzervativních sil v KSČ, obavám Sovětského svazu z možné ztráty kontroly nad Československem a překročení hranic přijatelných pro ostatní socialistické země

Reformy narážely na vnitřní rozpor mezi snahou o demokratizaci a zachováním vedoucí úlohy KSČ. Systém byl reformovatelný jen do určité míry, kterou určovala geopolitická realita a základní principy komunistického režimu

Vedl k rozkolu v mezinárodním komunistickém hnutí, kdy řada západních komunistických stran odsoudila sovětskou intervenci. Vznikl „eurokomunismus“ jako alternativa k sovětskému modelu. Dlouhodobě podkopal legitimitu sovětského vedení komunistického hnutí

Díky kombinaci faktorů: silné demokratické tradici, vyspělé průmyslové společnosti, zkušenostem s pluralitní demokracií, relativně liberální kulturní tradici a specifické situaci uvnitř KSČ (generační výměna, potřeba vyrovnání se s 50. lety)