Rubrika: Vyznejte se ve volbách

D’Hondtova metoda funguje tak, že počet hlasů pro každou stranu se postupně dělí řadou čísel 1, 2, 3, 4… Výsledné podíly všech stran se seřadí od největšího po nejmenší a podle tohoto pořadí se přidělují mandáty. Mandáty získají strany s nejvyššími podíly až do vyčerpání všech mandátů. Od jiných metod se liší především používanou řadou dělitelů: metoda Sainte-Laguë používá dělitele 1, 3, 5, 7…, modifikovaná Sainte-Laguë metoda 1,4, 3, 5, 7…, Imperiali metoda 2, 3, 4, 5… D’Hondtova metoda ve srovnání s metodou Sainte-Laguë či Hareovou kvótou zvýhodňuje větší strany a znevýhodňuje malé strany, což vede k menší fragmentaci zastupitelských sborů a větší stabilitě vlád, ale zároveň k nižší proporcionalitě (větší odchylce mezi podílem hlasů a podílem mandátů).

D’Hondtova metoda je oblíbená pro svou jednoduchost, srozumitelnost a předvídatelnost výsledků. Prakticky vždy rozdělí všechny mandáty bez potřeby dodatečných pravidel pro zbývající mandáty. Hlavní výhodou je, že podporuje vytváření stabilnějších vlád díky mírnému zvýhodnění větších stran, což je žádoucí v parlamentních demokraciích závislých na důvěře parlamentu. Metoda také minimalizuje tzv. paradox Alabamy (situaci, kdy zvýšení počtu rozdělovaných mandátů vede ke ztrátě mandátu některé strany). Nevýhodou je nižší míra proporcionality ve srovnání s jinými metodami (např. Sainte-Laguë), což může vést k nedostatečné reprezentaci menších stran a větší disproporci mezi podílem hlasů a mandátů. V kombinaci s malými volebními obvody může D’Hondtova metoda významně deformovat výsledky ve prospěch velkých stran, což v některých zemích vedlo k ústavním sporům a reformám volebních systémů.

D’Hondtova metoda motivuje menší strany ke spojování do předvolebních koalic, protože společná kandidatura přináší více mandátů než samostatný postup (tzv. koaliční bonus). Pro strany je výhodné vytvářet koalice zejména v menších volebních obvodech, kde je disproporční efekt D’Hondtovy metody silnější. Metoda také podporuje vytváření širších catch-all stran na úkor menších, ideologicky čistších subjektů. Z hlediska voličů metoda podporuje strategické hlasování – voliči menších stran mohou dát přednost větší straně s podobným programem, aby jejich hlas „nepropadl“. Pro politický systém jako celek D’Hondtova metoda přispívá ke konsolidaci stranického spektra a vytváření stabilnějších, často středově orientovaných vlád. Některé země (např. Španělsko, Portugalsko) využívají tento efekt záměrně pro podporu stability po přechodu k demokracii, zatímco jiné země preferují vyšší proporcionalitu a používají jiné metody.

V listinném poměrném systému s preferenčními hlasy (např. ČR) volič vybírá jednu stranu a může označit preferované kandidáty na této listině (v ČR až 4 ve sněmovních volbách). Při získání určitého počtu preferencí (v ČR 5% z celkového počtu hlasů pro stranu v daném obvodu) kandidát postupuje na přední místo listiny. V systému jednoho přenosného hlasu (STV – Irsko, Malta) volič řadí kandidáty podle preferencí. Kandidáti potřebují dosáhnout volební kvóty pro zvolení, hlasy nad kvótu nebo hlasy vyřazených kandidátů se přesouvají podle dalších preferencí voličů. V alternativním hlasování (Austrálie) volič také řadí kandidáty, ale v jednomandátovém obvodu. Postupně se vyřazují kandidáti s nejmenším počtem prvních preferencí a jejich hlasy se přerozdělují, dokud někdo nezíská nadpoloviční většinu. Blokové hlasování (Filipíny, některé místní volby) dává voliči tolik hlasů, kolik je obsazovaných mandátů, a může je rozdělit mezi kandidáty různých stran.

Výhody preferenčního hlasování zahrnují větší vliv voličů na složení zastupitelských sborů, oslabení oligarchických tendencí uvnitř stran a moci stranických sekretariátů, možnost „potrestat“ kontroverzní kandidáty na čelných místech listin, posílení vztahu mezi voliči a konkrétními politiky a možnost vyjádřit komplexnější preference než jen výběr strany. Nevýhody spočívají v možném narušení stranické jednoty a disciplíny, když kandidáti soutěží o preference i v rámci strany, složitějším volebním systému, který může být náročnější na pochopení pro voliče, zvýhodnění mediálně známých tváří před odborníky na nižších pozicích, riziku ovlivnění preferencí populistickými kampaněmi jednotlivých kandidátů a technicky náročnějším sčítání hlasů. Systém také může vytvářet nerovné podmínky mezi kandidáty z hlediska financování osobních kampaní.

V zemích s tradicí silných politických stran (např. západní Evropa) preference obvykle mírně korigují stranické seznamy, ale většina poslanců je stále volena podle pořadí určeného stranou. V individualistických politických kulturách (např. USA, kde se používají primárky) mají preference zásadnější vliv a často zcela určují, kdo bude zvolen. V zemích s vysokou mírou klientelismu může preferenční hlasování posilovat osobní sítě politiků na úkor programových témat. Ve společnostech etnicky či nábožensky rozdělených (např. Libanon, Severní Irsko) může specifický systém preferencí umožnit reprezentaci různých skupin a podporovat kandidáty, kteří jsou přijatelní napříč společenskými štěpením. Roli hraje i zkušenost – v zemích, kde preferenční hlasování funguje dlouho, ho voliči využívají strategičtěji než v zemích, kde bylo zavedeno nedávno. V některých zemích (např. Brazílie, Finsko) jsou preference tak silné, že prakticky vytvářejí osobnostní volby v rámci poměrného systému.

Hlavní varianty dvoukolového systému jsou uzavřený dvoukolový systém (do druhého kola postupují pouze dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola, používá se např. v prezidentských volbách v ČR, Polsku, Francii) a otevřený dvoukolový systém (do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří v prvním kole získali stanovené minimum hlasů, např. 12,5% ve francouzských parlamentních volbách). Liší se také požadavkem na vítězství v prvním kole – někde stačí prostá většina s minimálním rozdílem (např. Mongolsko), jinde je potřeba nadpoloviční většina (většina zemí) a někde navíc i minimální volební účast (např. Litva, Srbsko). Systémy se liší i lhůtou mezi koly (od jednoho týdne do několika týdnů), což ovlivňuje možnosti vyjednávání a mobilizace voličů. U uzavřeného systému dochází k větší koncentraci hlasů a jasnější volbě „menšího zla“, u otevřeného systému je možná větší taktizace a uchování specifických politických proudů.

V prvním kole strany typicky nasazují vlastní kandidáty a snaží se maximalizovat svůj zisk, aby měly lepší vyjednávací pozici pro druhé kolo. Voliči často volí upřímně podle svých preferencí. Mezi koly dochází k vyjednávání stran, jejichž kandidáti nepostoupili, s postupujícími kandidáty o podpoře výměnou za programové ústupky nebo místa ve vládě. Kandidáti se někdy vzdávají ve prospěch ideologicky blízkého silnějšího kandidáta (tzv. desistment). Ve druhém kole již strany často vytvářejí široké koalice proti nežádoucímu kandidátovi (např. „republikánský front“ proti krajní pravici ve Francii). Voliči někdy volí strategicky kandidáta, který není jejich první volbou, ale má šanci porazit nejméně přijatelného kandidáta (hlasování proti někomu spíše než pro někoho). V regionech, kde má strana malou šanci uspět, může již v prvním kole podpořit spřátelenou stranu výměnou za podporu v jiných regionech (tzv. aparentement).

Dvoukolový systém podporuje vytváření širších koalic a konsenzuální politickou kulturu, protože i malé strany mají hodnotu jako koaliční partneři pro druhé kolo. Dává voličům více informací a možností strategického hlasování, což může vést k sofistikovanější politické kultuře. Systém umožňuje vyjádřit jak upřímnou preferenci (v prvním kole), tak strategickou volbu (ve druhém kole). Zvyšuje legitimitu zvolených kandidátů, kteří musí získat širší podporu než pouhou pluralitu. Na druhé straně může vést k větší fragmentaci stranického systému (tzv. „multipolarizaci“), protože malé strany mají šanci přežít jako partneři pro druhé kolo. Může také posílit geografickou fragmentaci politiky, kdy strany dominují v určitých regionech a vytvářejí lokální dohody. V zemích s etnicky či nábožensky rozdělenou společností může vést k přechodu od etnického k programovému hlasování v druhém kole, což může snižovat konflikty. Nevýhodou je vyšší finanční náročnost a riziko nižší účasti ve druhém kole, což může snižovat reprezentativnost výsledku.

Výhody jednokolového systému zahrnují nižší náklady na organizaci voleb, rychlejší získání výsledku, vyšší volební účast (není únava z opakovaného hlasování), jednodušší rozhodování pro voliče a nižší nároky na volební administrativu. Nevýhody spočívají v riziku zvolení kandidáta s minoritní podporou (zejména při rozštěpení podobně orientovaných kandidátů), absenci možnosti přehodnotit volbu mezi koly, menší legitimitě zvolených zástupců při nízkém procentuálním zisku, silnějších motivacích k taktickému hlasování a tendenci ke zjednodušování politické soutěže. Dvoukolový systém poskytuje voličům více informací a možnost korekce, ale za cenu vyšších nákladů a často nižší volební účasti ve druhém kole.

Jednokolový většinový systém má silnou tendenci vytvářet dvoustranický systém (tzv. Duvergerův zákon), protože racionální voliči koncentrují své hlasy u dvou nejsilnějších kandidátů, aby „neztratili“ svůj hlas. Strany jsou motivovány k vytváření širokých předvolebních koalic a k budování velkých catch-all stran s širokou voličskou základnou. Voliči často volí strategicky – nikoli kandidáta, kterého skutečně preferují, ale toho, který má největší šanci porazit nejméně žádoucího kandidáta. Malé strany přežívají hlavně při silné regionální koncentraci jejich voličů nebo jako reprezentanti jasně vymezených menšin. Kandidáti se zaměřují na získání plurality spíše než na budování široké koalice, což může vést k polarizaci a zanedbávání středových voličů. Paradoxně systém často vede k více extrémním pozicím ve volební kampani, ale k umírněnější politice po volbách, když je třeba oslovit i voliče, kteří v systému neměli zastoupení.

Tento mix volebních systémů (např. ve Francii, Polsku, Litvě, Finsku) odráží rozdílnou povahu obou institucí. U parlamentu je důležitá reprezentativnost a efektivita zákonodárného sboru, zatímco u prezidenta jako individuálního orgánu je klíčová osobní legitimita a širší podpora. Prezident často reprezentuje celý národ, a proto je žádoucí, aby byl zvolen nadpoloviční většinou, což dvoukolový systém zajišťuje. Naopak u parlamentu může být výhodné rychlé sestavení funkční vlády, což jednokolový většinový systém podporuje. Dvoukolový systém v prezidentských volbách také umožňuje voličům přehodnotit svou volbu a koalovat proti kandidátovi, kterého považují za nepřijatelného, což je důležité pro přijetí prezidenta jako nadstranického činitele. Kombinace různých systémů může také přispívat k vyvažování mocí v politickém systému a poskytovat různé druhy legitimity pro různé státní orgány.

Výhody smíšeného systému zahrnují kombinaci stability většinových systémů s proporčností poměrných, zachování přímého vztahu mezi voličem a zvoleným zástupcem v jednomandátových obvodech při současném zajištění spravedlivého zastoupení stran, možnost voličů oddělit podporu konkrétnímu kandidátovi od podpory straně a vytvoření dvou typů legitimity (lokální a celostátní). Nevýhodami jsou složitost a nižší srozumitelnost pro voliče, možnost strategického rozmisťování kandidátů stranami, riziko vytvoření dvou kategorií poslanců (obvodových a listinových) s různou mírou legitimity, možnost složitějšího sestavování vlád než v čistě většinovém systému a technická náročnost přepočtu hlasů a přidělování kompenzačních mandátů.

Německý volební systém (formálně „personalizované poměrné zastoupení“) dává voličům dva hlasy – první pro kandidáta v jednomandátovém obvodu, druhý pro zemskou kandidátní listinu. Polovina poslanců (299) je volena většinově v jednomandátových obvodech, druhá polovina z listiny. Celkový počet mandátů pro stranu je však určen poměrně podle druhých hlasů (s 5% klauzulí), přičemž se odečtou mandáty získané v obvodech. Pokud strana získá v obvodech více mandátů, než jí náleží podle poměrného rozdělení („převislé mandáty“), ponechá si je a ostatním stranám se přidají kompenzační mandáty. Systém je považován za propracovaný, protože úspěšně kombinuje personalizaci volby s vysokou mírou proporcionality, eliminuje taktické hlasování a zajišťuje reprezentaci menšin při zachování 5% klauzule (alternativně zisk 3 přímých mandátů). Jeho nevýhodou je možné navyšování počtu poslanců v Bundestagu (v roce 2021 až na 736) a komplexnost přepočtu hlasů.

Smíšený systém motivuje politické strany k decentralizaci a péči o regionální struktury, neboť potřebují silné lokální kandidáty pro většinovou část voleb. Velké strany se soustředí na získávání přímých mandátů, zatímco menší spoléhají na listinnou část. Strany jsou nuceny k širší nabídce kandidátů, aby uspokojily jak lokální zájmy, tak celostátní témata. U voličů systém podporuje sofistikovanější volební chování – mohou rozdělit svou podporu mezi různé politické subjekty („split-ticket voting“), strategicky volit v jednomandátovém obvodu kandidáta s větší šancí na úspěch a v listinné části svou preferovanou (menší) stranu. Výsledkem je často vyšší míra zastoupení žen a menšin (z listinné části) a současně silná vazba mezi poslanci a jejich obvody. Systém také snižuje riziko „propadnutí“ hlasů a tím zvyšuje motivaci k účasti ve volbách.

D’Hondtova metoda používá řadu dělitelů 1, 2, 3… pro výpočet volebních kvocientů. Zvýhodňuje větší strany a podporuje vytváření stabilnějších vlád. Používá se např. v ČR, Španělsku a Nizozemsku. Sainte-Laguë metoda používá dělitele 1, 3, 5… a je spravedlivější k menším a středním stranám. Používá se ve skandinávských zemích a Německu. Hagenbach-Bischoffova metoda (variace Hareovy kvóty) nejprve stanoví kvótu (hlasy/mandáty+1) a rozdělí mandáty stranám, které ji naplnily. Zbylé mandáty se rozdělují podle největších zbytků. Imperiali metoda používá dělitel (hlasy/mandáty+2), což zvýhodňuje větší strany. Všechny tyto metody mohou při stejných hlasech voličů vést k rozdílným výsledkům, což může být rozhodující v těsných volbách a ovlivnit schopnost sestavit vládu.

Uzavírací klauzule je minimální procentuální hranice hlasů, kterou musí strana získat, aby se dostala do zastupitelského sboru (v ČR 5% pro jednu stranu). Jejím účelem je zabránit přílišné fragmentaci parlamentu a zajistit větší stabilitu vlád. Zvyšuje proporcionalitu tím, že hlasy pro strany pod prahem „propadají“ a mandáty se rozdělují mezi úspěšnější strany. Na jedné straně to může vést k vyloučení významné části voličů z reprezentace (např. 10-15% hlasů může „propadnout“), na druhé straně to nutí malé strany ke slučování do koalic, čímž se předem konsoliduje politická scéna. Klauzule také motivuje voliče ke strategickému hlasování – místo hlasování pro preferovanou malou stranu volí větší stranu s podobným programem, aby jejich hlas „nepropadl“. Vysoká klauzule může deformovat poměrný systém natolik, že se začne blížit účinkům většinového systému.

Pro preferenční hlasování: Dává voličům větší vliv na složení parlamentu, oslabuje moc stranických sekretariátů, vytváří přímější vazbu mezi voliči a zvolenými zástupci, umožňuje voličům vyjádřit nesouhlas s kontroverzními kandidáty na předních místech listin a dává šanci osobnostem na nižších pozicích. Proti preferenčnímu hlasování: Může vést k soupeření kandidátů v rámci jedné strany a tím oslabit stranickou jednotu, zvýhodňuje mediálně známé tváře před odborníky, komplikuje volební systém pro voliče, může vést k populistickým kampaním jednotlivých kandidátů a vyžaduje složitější sčítání hlasů. Optimální řešení závisí na politické kultuře dané země – silný vliv preferencí může oslabit stranický systém, ale příliš omezený systém preferencí může vést k odcizení voličů od politiky.

Systém prosté většiny (FPTP) – vítězí kandidát s nejvyšším počtem hlasů bez ohledu na procentuální zisk. Používá se např. ve Velké Británii, USA a Kanadě pro parlamentní volby. Dvoukolový systém – vyžaduje nadpoloviční většinu v prvním kole, jinak postupují dva nejúspěšnější kandidáti do druhého kola. Používá se ve Francii pro parlamentní volby a v ČR pro senátní volby. Systém alternativního hlasování – voliči řadí kandidáty podle preferencí, při přepočtu se eliminují nejslabší kandidáti a jejich hlasy se přerozdělují. Používá se v Austrálii pro volby do dolní komory parlamentu. Další variantou je blokové hlasování ve vícemandátových obvodech, kde volič má tolik hlasů, kolik se obsazuje mandátů (používá se např. na Filipínách nebo v některých místních volbách v USA).

Výhody většinového systému zahrnují jednoduchost a srozumitelnost pro voliče, tendenci k vytváření stabilních většinových vlád bez nutnosti koalic, přímý vztah mezi zvoleným zástupcem a voliči v jeho obvodu, odpovědnost konkrétního poslance vůči jeho regionu a omezování extremistických stran. Nevýhody spočívají v disproporčním vztahu mezi podílem hlasů a mandátů (např. strana může získat většinu křesel s menšinou hlasů), „propadání“ hlasů pro poražené kandidáty, podreprezentace menších stran a menšin, vytváření umělého dvoustranického systému (Duvergerův zákon) a strategické hlasování voličů, kdy nevolí preferovaného kandidáta, ale toho, kdo má šanci porazit nejméně žádoucího kandidáta.

Většinový systém má tendenci formovat dvoustranický systém (tzv. Duvergerův zákon), protože voliči koncentrují své hlasy u dvou nejsilnějších stran, aby „nepromrhali“ svůj hlas. Podporuje vytváření velkých catch-all stran, které musí oslovit široké spektrum voličů. Vede k vyšší stabilitě vlád, protože většinou vznikají jednobarevné vlády s jasnou většinou, ale může způsobit prudké změny politiky při střídání vlád. Z hlediska politické kultury podporuje pragmatismus a centrismus místo ideologické čistoty, klade důraz na osobnosti kandidátů spíše než na stranické programy a podporuje servis poslanců svým obvodům. Systém také znevýhodňuje nové a menší strany, což může brzdit politickou inovaci, ale zároveň vytváří bariéru proti extremistickým a antisystémovým stranám.

Pro: Referenda posilují legitimitu důležitých rozhodnutí, zvyšují zájem občanů o veřejné dění, zmenšují propast mezi občany a politiky, umožňují řešit kontroverzní otázky nezatížené stranickým bojem a dávají občanům přímou kontrolu nad zásadními rozhodnutími. Proti: Referenda mohou vést k přijímání populistických řešení bez zvážení dlouhodobých dopadů, rozhodování o komplexních otázkách vyžaduje odborné znalosti, které běžný volič nemá, kampaně mohou být manipulativní a založené na emocích spíše než faktech, menšiny mohou být poškozeny „tyranii většiny“ a některá témata (např. daně, trest smrti) jsou nevhodná pro referendum. Optimální je proto vyvážený systém, kde referendum doplňuje zastupitelskou demokracii ve vhodných případech.

Závazné referendum má právně vymahatelný výsledek, který musí být implementován, zatímco konzultativní (poradní) referendum má pouze doporučující charakter a politici mohou jeho výsledek ignorovat. V ČR jsou místní a krajská referenda závazná při splnění podmínek účasti, ale celostátní referenda mohou být dle konkrétního ústavního zákona buď závazná nebo konzultativní. Výhodou závazných referend je jasná implementace vůle občanů, ale mohou být problematická při nízké účasti nebo těsných výsledcích. Konzultativní referenda poskytují politikům zpětnou vazbu od občanů bez závazku implementace, což umožňuje flexibilitu, ale může vést k ignorování vůle lidu. V politickém systému mohou i nezávazná referenda mít faktickou politickou závaznost, protože ignorování jasné vůle občanů může mít pro politiky negativní volební důsledky.

Česká republika nemá celostátní referendum ústavně zakotveno především z historických důvodů – zkušenost s plebiscity v autoritářských režimech (nacistické Německo, komunistický režim), obavy z populismu a potřeba konsolidace zastupitelské demokracie po roce 1989. Argumenty pro zavedení celostátního referenda zahrnují posílení legitimity klíčových rozhodnutí, větší zapojení občanů do politiky, možnost prosadit témata blokovaná politickými stranami a existenci tohoto institutu ve většině evropských demokracií. Argumenty proti zdůrazňují riziko zneužití referenda populisty, nebezpečí přílišného zjednodušování komplexních otázek, možnost tyranie většiny nad menšinami a komplikovanost stanovení vhodných otázek a požadované účasti. Návrhy na zavedení celostátního referenda byly v Parlamentu ČR opakovaně předloženy, ale nikdy nebyly přijaty z důvodu neshody na parametrech (iniciace, okruh otázek, kvóra).

Senát funguje především jako pojistka ústavního systému a stabilizační prvek – nemůže být rozpuštěn, obměňuje se postupně (každé dva roky třetina), projednává zákony schválené Poslaneckou sněmovnou a může je vetovat (sněmovna může veto přehlasovat), bez jeho souhlasu nelze schválit ústavní zákony a volební zákony. Většinový volební systém byl zvolen záměrně odlišně od poměrného systému sněmovny, aby zajistil jinou strukturu reprezentace (důraz na osobnosti spíše než stranickou příslušnost), umožnil zastoupení regionálních zájmů a vytvořil protiváhu proti dominanci politických stran. Odlišný systém volby a postupná obměna přispívají k tomu, že Senát může korigovat případné politické výkyvy ve sněmovně.

V prvním kole je zvolen kandidát, který získá nadpoloviční většinu platných hlasů. Pokud takový není, postupují dva nejúspěšnější kandidáti do druhého kola, které se koná o týden později. V druhém kole vítězí kandidát s vyšším počtem hlasů. Tento systém zvýhodňuje větší a středové strany, které dokáží oslovit širší spektrum voličů, zejména ve druhém kole. Vede také k personalizaci politiky, kdy osobnost, známost a důvěryhodnost kandidáta hraje větší roli než stranická příslušnost. Charakteristické je také postupné sbližování kandidátů k politickému středu (aby získali podporu voličů vyřazených kandidátů) a častá podpora nepostupujících kandidátů těm postupujícím, což vede k vytváření neformálních koalic a předvolebních dohod již před prvním kolem.

Nižší volební účast v senátních volbách má několik příčin: menší mediální pokrytí a zájem veřejnosti, vnímání Senátu jako méně důležité instituce s omezenými pravomocemi, konání voleb v „nestandardních“ termínech (často samostatně nebo s krajskými/komunálními volbami), dvoukolový systém (kdy účast ve druhém kole bývá ještě nižší) a menší srozumitelnost senátního volebního systému pro voliče. Nízká účast může zpochybňovat legitimitu Senátu a jeho rozhodnutí, zejména když vetuje zákony schválené sněmovnou zvolenou s vyšší volební účastí. Pro zvýšení legitimity by bylo vhodné lépe komunikovat význam Senátu, jeho konkrétní přínosy pro ústavní systém a případně uvažovat o reformě načasování voleb nebo volebního systému.

V komunálních volbách má volič k dispozici tolik hlasů, kolik se volí členů zastupitelstva, a může je využít třemi způsoby: buď označit jednu stranu (všechny hlasy jdou této straně), nebo označit jednotlivé kandidáty napříč stranami (panašování), nebo kombinovat obě metody (označit jednu stranu a k tomu kandidáty z jiných stran). V parlamentních volbách volič vybírá pouze jednu kandidátní listinu a může udělit max. 4 preferenční hlasy v rámci této jediné listiny. Komunální volby tak dávají voličům větší flexibilitu a možnost sestavit „vlastní“ zastupitelstvo.

Zastupitelstvo obce rozhoduje o zásadních otázkách jako je schvalování rozpočtu a závěrečného účtu, vydávání obecně závazných vyhlášek, schvalování územního plánu, zřizování a rušení příspěvkových organizací, udělování čestného občanství a poskytování dotací. Volí také starostu, místostarostu a členy rady. Rada obce je výkonným orgánem v oblasti samostatné působnosti, připravuje návrhy pro jednání zastupitelstva, zabezpečuje plnění jeho usnesení, vydává nařízení obce, rozhoduje o nájemních smlouvách a řeší běžnou operativu. Rada je odpovědná zastupitelstvu a v obcích, kde má zastupitelstvo méně než 15 členů, se rada nevolí a její pravomoci vykonává starosta.

Samostatná působnost zahrnuje záležitosti, které obec spravuje samostatně ve vlastním zájmu a na vlastní odpovědnost (např. hospodaření obce, místní referendum, obecní policie, údržba veřejných prostranství, územní plán). V přenesené působnosti obec vykonává státní správu delegovanou státem (např. vydávání občanských průkazů, stavební řízení, evidence obyvatel, matrika). U samostatné působnosti může stát zasahovat jen v případě porušení zákona, zatímco v přenesené působnosti podléhá obec metodickému vedení a kontrole ze strany státu. Podle rozsahu přenesené působnosti rozlišujeme obce s běžným obecním úřadem, obce s pověřeným obecním úřadem a obce s rozšířenou působností.